Zápisník jednoho snílka







Březen 2014

Na každého leze jaro

28. března 2014 v 20:25 Spolčo

Opravdu se Jaro blíží a na každého padá ta jarní únava a šílenost :D. Připadá mi, že jaro bere naší energii, aby ji mohla předat rostoucímu kvítí. No jo, trochu básním, ale opravdu mi to tak připadá. Vždy, když je Jaro méně jím a nejsem tak hladová. Asi anorektičky by mi tenhle pocit záviděli a měla bych toho využít k hubnití, ale já jsem se svojí váhou s štíhlostí spokoje :D :D :D

Untitled

Neřeš a cvič, ať se z tebe tyč.


Ale prosím Vás. Přese se nebudu trápit s tvrdou dietou :D . Je mi to opravdu k ničemu radší bych lebedila u knížky a ne se namáhat jak blba, jenom aby to kilo dole :i


Namaž si chleba s nutelou a zapij to mlékem, hoď všechno za hlavu žij se svým špekem.

Neříkám, že nemám špek :D, Jistě mi tam něco roste, ale radši si dám nutellu než salát :D

Sen - Klíče

6. března 2014 v 9:05 Spolčo
Poslední dobou mě sny uhánějí k šílenství. Bojím se někdy usnout, protože ty psycho sny jsou opravdu strašné.

Asi hrůza každému je, když se vaši rodiče rozvedou a odstěhují se. Vy si musíte vybrat, u koho chcete být.
Právě tohle se mi zdálo.
Na Čtrnáct dní jsem odjela k babičce, kde bych se rozhodla, u koho chci být. Divila jsem se, že babička s dědou bydleli ve městě a ještě k tomu malé luxusní vile. Otevřela jsem dveře a pozdravila jsem je. Zabydlela jsem se na gauči a potom jsem šla do města.
Nepamatuji si, co jsem dělala ve městě. Myslím, že jsem se opalovala na lehátku a malé tříleté dítě ke mne přišlo a řeklo mi: "Proč se opaluješ, když na tebe nesvítí slunce?"
Večer měl být nějaký ceremoniál, kde se sešli všichni z městka. Vím, že se lidé sesedli, nebo se postavili před naším domem a dívali se dopředu. Někdo totiž na pódiu mluvil o založení města a další jiné nepodstatné věci.
Už mě to nebavilo a chtěla jsem jít dom. Děda ani babička neměli klíče. To jsem dobře věděla. Oni totiž klíč dávají do pronájemního domu, který byl hned vedle ceremoniálu. Modlila jsem se, aby dveře do domu byly otevřeny a skutečně byly. Nechtěla jsem, aby babička nebo děda zjistili, že chci z té "náramné oslavy" odejít.
Opatrně jsem je otevřela a vlezla dovnitř. Údivem jsem se dívala na hromady klíčů, které byli pověšené na zvláštní nástěnce. Na nástěnce byly nezařazeny vedle sebe čísla od jedné do 45-ti a poté následovala abeceda. Když jsem se podívala do poliček vedle dveřích, myslela jsem si, že se vyvrátím. Bedna s dalšími klíči. Což nemluvím o tom, že tam byly i prstýnky divně zakrouceném tvaru. Jeden prstýnek jsem si vzala do kapsy.
Dívala jsem se na nástěnku a přemýšlela jsem, který klíč byl ten pravý. Popravdě řečeno, neměla jsem vůbec tušení, jak klíč vypadá.
Šla jsem ven a narazila jsem na mojí kamarádku. Poprosila jsem ji, jestli mi nechce pomoct. Moje kamarádka se taky hrozně nudila. Šli jsme zpátky do místnosti a přemýšleli jsme. Jenom jsme tak stáli a zírali na nástěnku a přemýšleli jsme, jaké číslo je označena vila.
Moje kamarádka pustila písničku. Dobře si pamatuji, která to byla - Animals.
Nakonec jsem prohlásila, že toho necháme, že vydržím do konce. Vyšla jsem ven.
Vzpomněla jsem si, že mam stále prstýnek v kapse. Šla jsem zpátky. Dveře byli otevřené do kořán. když jsem vešla dovnitř, stál tam člověk v oblečený ve společenské uniformě a nabízel mi, jestli se nechci podívat do vedlejší místnosti a na výstavu skla. Vrátila jsem prstýnek zpátky a podívala jsem se do vedlejší místnosti.

skleněné výrobky byli schované za vitrínou. Naskládané na sebe zářili jak diamanty.